První černou perlou byl Moisé Diakité. Rodák z Bamaka válel za Rožnov, Iglu a Dynamo

České profesionální soutěže se dnes fotbalisty ze zahraničí příliš nehemží a hráči přímo z Afriky jsou v tuzemských zeměpisných šířkách dosud spíše čestnými výjimkami. V Budějcích po sobě zanechal nesmazatelnou stopu Moisé Diakité. Jeho působení už pomalu zapadá prachem zapomnění, neboť do rodného Bamaka, hlavního města Mali, se vracel na konci roku 1967.

Jméno Moisé Diakité se poprvé objevuje v dobových análech v polovině šedesátých let minulého století. „Vláda mě vyslala studovat do Československa na Universitu 17. listopadu. Odtud jsem přešel na stavební průmyslovku do Budějovic,“ vyprávěl v jednom rozhovoru Diakité, jenž hrál doma závodně za klub v Bamaku.

Šikovný student, obdivovatel Pelého, zaujal svými výkony v dresu Sokola Rožnov, který tehdy válel okresní přebor. Doménou šikovného Afričana byly rychlost a vytříbená technika. Najednou si o něm začali cvrlikat vrabci na střeše a nejen ti. S nabídkou přispěchal hrající trenér Igly Vladimír Ryneš. U Sirkárny zrovna postoupili do divize (1965). Sympatický chlapec si za dobu svého působení v Č. Budějovicích získal mezi příznivci velkou oblibu, spoluhráči ho pro jeho kamarádskou povahu měli velmi rádi. Jen ta zima Moisého trápila…

„On byl levák, hrál levé křídlo. Docela se mu dařilo, góly dával asi tak jako my,“ zavzpomínal na někdejšího spoluhráče v Dynamu Adolf Havel. „Tradovalo se, že jeho otec je náčelníkem jednoho z afrických kmenů. Za vzděláním poslal do Evropy i své tři potomky. Moisého bratr se rozhodl pro vojenskou školu v Moskvě a sestra studovala na pařížské Sorboně.“

V lednu 1967 se „Áda“ Havel potkal s Diakitém poprvé v kabině Dynama. Oba přišli z městských konkurenčních klubů. Havel z Lokomotivy, Diakité z Igly. Tehdy mělo krajské město čtyři zástupce v divizi. S Havlem vyztužili ofenzivu. „Oba hráči jsou posilami v pravém slova smyslu,“ prohlásil tehdy dynamácký trenér František Čurda, jehož oba nezklamali a přesvědčili o svých kvalitách.

Do českobudějovické party, která se rvala o druhou ligu s Karlovými Vary, zapadl Moisé bez problémů. Doslova se dá říct, že ústa nezavřel. „Pořád něco povídal, byl pro každou srandu,“ vybavil si Havel. Africký student si oblíbil čajové dýchánky, strašně rád tančil a s velkou oblibou do sebe ládoval řízky. „Byl to prima kluk, chodil s námi na pivo a samozřejmě holky se mu také líbily. Bydleli jsme spolu, každý měl svůj pokoj nad restaurací Vatikán. Ale moc si nevařil, není divu, vždyť dole měl hospodu,“ doplnil spolubydlící Havel.

Od začátku až do konce se střídaly ve vedení divizní tabulky Dynamo a Slavia Karlovy Vary. Na podzim nasbírala obě mužstva shodný počet devatenácti bodů. Hodně mělo napovědět jarní vzájemné střetnutí ve Varech. A Jihočeši prokázali nesmírnou touhu po postupu. Domů vezli výhru o dvě branky. „Na zápas se přijela podívat celá fotbalová generalita. Jenže my jsme je naštvali. Viktor Lavička kopal trestňák, gólmanovi to vypadlo a Ota Horčička dával na 1:0. A osud domácích zpečetila slavná černá perla Moisé Diakité. Byl to fantastický kluk a zvlášť holky ho měly rády,“ vyprávěl přímý aktér šlágru sezony, brankář a kapitán týmu Václav Bezpalec. Pro Moisého to byl jeden z nejvydařenějších zápasů.

Sezona rozjetá na postup do druhé ligy nakonec skončila fiaskem a v historii budějckého fotbalu je zapsána černým písmem. Dynamo se nakonec postupu v ročníku 1966/67 nedočkalo, i když ho hráči oslavovali koupelí v kašně na náměstí. V závěrečném kole v derby na Lokomotivě sice nastříleli potřebný počet gólů za přihlížení domácí obrany (místo 10:0 nakonec stačilo „pouhých“ 7:0, neboť K. Vary vyhrály s poslední Iglou ČB jen 5:1), ale po protestu karlovarské Slavie byly oba českobudějovické kluby exemplárně potrestány. Lokomotiva byla poslána do krajského přeboru, Dynamo až do I. A třídy…

Skončil fotbalový podzim 1967 a populární Diakité dostudoval. Musel balit kufry a vrátit se zpátky do vlasti. Všichni se s ním neradi loučili. Vedení klubu TJ Dynamo mu věnovalo na památku překrásný broušený pohár.