Tomáš Fiala je hrdý na strakonické sportovní úspěchy. Fotbalisté a hokejisté mi udělali radost, říká k prvenstvím v nejpopulárnějších sportech

Mým nejoblíbenějším sportem je tenis, mistrovské turnaje jsem hrál až do svých šedesáti let. Do třiceti jsem se věnoval také basketbalu. 

Sportu ve Strakonicích se letos mimořádně dařilo. Fotbalisté a hokejisté se stali krajskými šampióny. Házenkáři se udrželi v extralize, mistrovský titul získaly i vodní pólistky. Čím si vysvětlujete, že se strakonickým sportovcům tak daří?

 Strakonický sport mi dělá opravdu radost. Všechno je v lidech. Dorostla generace dospělých sportovců, kterým se trenéři věnovali. Vidím to hlavně v kolektivních sportech.

 Co vás potěšilo nejvíc? Co považujete za největší úspěch?

Jsem rád, že takhle malé město se udrželo v házenkářské extralize. Taky mám radost, že fotbalisté postoupili do divize, neboť tato soutěž už měla ve Strakonicích dávno být. Sympatické je, že strakoničtí fotbalisté začínali prakticky od nuly a nyní vybojovali republikovou soutěž. Podle mě by se ve Strakonicích měla hrát třetí liga.

Hokejisté možnost postupu do republikové soutěže nevyužili. Bylo to podle vás racionální rozhodnutí?

Hodně to zvažovali a sám jsem se je snažil podpořit. Podporu měli hokejisté i od města. Jde však o to, že druhá hokejová liga už je skoro poloprofesionální soutěží, a mám pocit, že se nenašel dostatek hráčů, kteří by byli schopni věnovat se vedle svých zaměstnání a studií hokeji naplno. Museli by zvládnout odehrát dva mistrovské zápasy za týden, z toho jeden ve všední den. K tomu aspoň čtyřikrát týdně trénovat. Do toho zapadají problémy se strakonickým zimákem, který má před sebou rekonstrukci. Část sezóny by tedy hokejisté museli odehrát na stadionech soupeřů nebo prostě někde jinde.

Fotbalisté podobné problémy neřešili? Fanoušci se na vyšší soutěž jistě těší a těžko by kousali, kdyby fotbalisté zůstali v krajském přeboru...

Tam je to naprosto v pořádku. Vždyť ještě do nedávna hrály 4. ligu Katovice a na fotbal tam chodilo přes tři sta diváků. Už v krajském přeboru chodily ve Strakonicích nejvyšší návštěvy, a já jsem přesvědčený, že diváci budou chodit i nadále.

Mezi českou elitu se dlouho řadily i strakonické basketbalistky. Trenér Miroslav Vondřička, který patřil mezi největší sportovní legendy ve Strakonicích, spojil s basketbalem svůj život. Bohužel se ale dožil sestupu z extraligy...

Pan Vondřička ke konci určitě radost neměl, když basketbalistky z elitní ligy vypadly. Pětadvacet let jsem byl lékařem ženského týmu a byla to krásná léta. V té době však měl strakonický basketbal větší finanční zdroje a hrály tu i cizinky. Byly tady Američanky, Kanaďanky nebo i hráčky ze západní Evropy. Tak už tomu dnes sice není, přesto si myslím, že je to dobře. Strakonice byly nejmenším městem v ženské extralize a v tak malém klubu mají hrát podle mého názoru především odchovankyně.

Daří se klubu talentované hráčky i nadále vychovávat?

Daří se to a i nyní funguje tréninkové středisko mládeže dobře. V konkurenci ostatních sportů se basketbal může pyšnit tím, že o děti nouzi nemá. V klubu jsou kvalitní trenéři a mládež se stále daří vychovávat.

Vraťme se ještě k fotbalu. Co jste říkal na výkon Bohumila Máry, který se v šedesáti letech postavil mezi tři tyče a byl oporou v posledním mistrovském utkání proti Mirovicím?

Bohouš je můj dobrý přítel, je to legenda strakonického fotbalu. Většinou chytal v bráně, ale pamatuji si ho, když hrál i v poli. Bylo to zhruba před patnácti roky, kdy se ve Strakonicích hrála ještě okresní soutěž a tehdejší parta postupně vykopala krajský přebor. Bohouše Máru znám jako výborného sportovce a pozitivního člověka. Byla to bomba, když chytil v tom zmíněném utkání proti Mirovicím penaltu i následnou dorážku.

Zúčastnil jste se i charitativního zápasu ve Strunkovicích. Splnil svůj účel?

Táborsko i Bohemka si dobře zahrály, a co jsem zaslechl od trenérů, i oni si zápas pochvalovali. Vnímal jsem i ten charitativní podtext a strunkovické organizátory musím velice ocenit. Ať se koná ve Strunkovicích jakákoliv akce tohoto typu, vždycky má nějaký dobročinný účel a lidé se pokaždé sejdou. Pořadatelská parta je ve Strunkovicích úžasná.

V družném rozhovoru jste byl s fotbalovou legendou Antonínem Panenkou. Znáte se osobně?

Devadesát devět procent fanoušků zná Antonína Panenku jako fotbalistu. Ne každý ale ví, že Tonda hraje výborně i tenis. Já jako celoživotní tenista jsem se s ním na turnajích potkával. On je velice šikovný. Hráli jsme spolu na deblových turnajích, i proti sobě, a hodně si rozumíme. Na míčové sporty je Antonín talent. Jakmile se potkáme, vždycky zavzpomínáme na turnaje v tenise a na naše společné kamarády. Zažili jsme toho opravdu hodně.

Zmínil jste, že tenis je vaším velkým koníčkem. Jak se mu ve Strakonicích daří?

Tenisu se věnují také moji synové. Oba si zahráli druhou ligu, teď se ale Strakonice pohybují v klidném středu divize. Kluci si jezdí zahrát pro radost ještě i do blízkého zahraničí, na turnaje do Německa či Rakouska. Ten starší, kterému je dnes šestačtyřicet, je rentgenolog a v minulosti se stal trojnásobným mistrem světa mezi lékaři, tenisty. Jeho soupeři se v žebříčku ATP běžně pohybovali na pětistém až osmistém místě, a syn je porážel. Mistrovství světa je mezi doktory - tenisty prestižní záležitostí.

Budete se i tento rok ucházet o post senátora?

V Senátu jsem šest let jako nestraník za ODS a věnuji se zdravotnictví. Jsem předsedou zdravotního Výboru českého senátu. Musím říct, že v této instituci fungují slušnost a dobré vazby. Letos budu do Senátu kandidovat za hnutí Naše Česko.

Co se vám dosud ve funkci povedlo a jaké úkoly vás do budoucna čekají?

Je to výše úhrad zdravotní péče v malých a středních nemocnicích, a tady už se něco částečně povedlo. Potom se jedná o zvyšování kompetencí zdravotních sester a farmaceutů, a dále bych se chtěl zasazovat o zlidštění elektronizace zdravotnictví, když to mám říct co nejjednodušeji. O elektronizaci se hodně mluví, měla by ale dobře fungovat především pro pacienty. Ve Strakonicích máme aplikace a technické možnosti pro naše pacienty a ti si ten systém oblíbili. Tyto poznatky z praxe bych chtěl přenášet dál.

Chtěl byste něco dodat závěrem?

Hlavně mladým čtenářům bych doporučoval, aby se drželi sportu, protože život v komunitě sportovců je perfektní a přináší pozitiva i v běžném životě. Sport jim určitě zkvalitní život.