Původně jsem přestupovat nechtěl, přiznává posila Soběslavi Martin Slavík

Tréninky jsou ve Spartaku super a kluci taky. V Soběslavi vidím kvalitu, takže se těším moc. Doufám, že se bude vyhrávat a jaro bude úspěšné.

Jak vám v novém týmu sedí zimní příprava?

Je pravda, že pod trenérem Hřibem běháme asi víc, než jsem zvyklý. Ale tak je to správné, v zimní přípravě je to třeba.

Hrálo ve vašem rozhodnutí odejít z Jindřichova Hradce roli to, že mužstvo je po podzimu až čtvrté a na jaře nebude hrát reálně o postup?

To vůbec. Já jsem z Hradce vlastně ani odcházet nechtěl. Rozjezd nebyl úplně ideální, pak si to ale sedlo a ke konci se nám dařilo. V Jindřichově Hradci jsem chtěl pokračovat, ale situace se bohužel změnila, spousta hráčů, včetně mě, odešla a dveře do Jindřichova Hradce jsou teď na nějaký čas zavřené.

U Vajgaru jste byl tedy spokojený?

Ano. V Hradci hrají převážně mladí kluci, měli jsme ale skvělou partu i trenéra. Všichni jsme byli Hradečáci. Neměli jsme sice očekávané výsledky, myslím si však, že bychom na jaře Strakonice ještě pořádně proháněli.

Před začátkem minulé sezóny jste se v zaměstnání zranil motorovou pilou. Utrpěl jste hodně vážný úraz?

Chvíli hrozilo, že mi budou muset uříznout prst, naštěstí mi ho ale paní doktorka zachránila. Tímto jí na dálku děkuji. Neumím si představit, jak bych se bez prstu dostával do kopačky. Každopádně jsem si prožil nepříjemné období.

Myslel jste v tu chvíli i na konec kariéry?

To mě vůbec nenapadlo. Možná i proto, že se jednalo se o malíček na pravé noze, který není až tak důležitý. Kdyby šlo o palec, byl by to větší problém, ten ovlivňuje stabilitu víc než malíček.

Určitě nezapomenete na velkolepé tažení se Sokolem Lom, se kterým jste to dotáhl až k prvenství v divizi. Bylo to vaše nejlepší období?

Musím říct, že po odchodu z béčka Dynama jsem měl na všechna příští angažmá kliku. Všude se mi dařilo. Pět let jsem hrál v Rakousku a třikrát jsme s Bad Leonfeldenem slavili postup. Česká kabina mi ale chyběla a v Lomu jsem pak taky prožil krásné období. Byla to velká jízda. Doufám, že i v Soběslavi budeme hrát o nejvyšší příčky.

Jak se vám dařilo po postupu do třetí ligy?

V béčku Táborska jsem byl jen půl roku. Potýkal jsem se totiž se zraněním, takže jsem ve třetí lize odehrál pouze osm zápasů. Pracuji v lese a tělo mi naznačilo, že čtyři tréninky v týdnu plus zápasy jsou na mě příliš. Nakonec jsem musel v Táborsku skončit a odešel jsem do Rakouska.

A tam jste si zase spravil chuť?

Právě že ne, to nebyl Bad Leonfelden, to byl jiný tým. Bylo to snad jediné angažmá, kde jsem nebyl spokojený. Soutěž neměla moc dobrou úroveň, a tak jsem byl rád, když se ozval Jindřichův Hradec. U Vajgaru jsem prožil hezký rok, i když jsme sestoupili z divize.

Co od vás soběslavský kouč očekává?

To úplně nevím. Nyní jsem ale v soběslavském týmu nejstarší, takže trenér nejspíš očekává, že přinesu zkušenosti. Měl bych mladým klukům pomoci na hřišti i v kabině.

Býval jste vždy defenzivním fotbalistou. Defenzivní úkoly budete mít i v Soběslavi?

Byl jsem na stoperovi, v přípravě ale trenér zkouší nové rozestavení a v zápasech teď  hraji hned pod útočníkem na pozici desítky. Je mi asi jedno, kde budu nastupovat, hlavně abych pomohl týmu.