Václav Nosek: Už si pomalu zvykám na roli náhradního brankáře
Celou svoji kariéru, s výjimkou krátkého hostování v Milevsku, strávil pětatřicetiletý záložník Václav Nosek v Čimelicích. V sestavě současného áčka Čimelic se objevuje už spíše příležitostně. Většinou střídá v průběhu zápasu, v posledním utkání na hřišti Sezimova Ústí však dostal šanci hned od první minuty na pro něj ne zrovna obvyklém postu. V bráně. Čimeličtí brankáři jsou momentálně zraněni a tak trenér Rostislav Grossmann ukázal právě na Václava Noska. A udělal dobře. Čimelice neinkasovaly a Václava Noska jsme vybrali za Muže 9. kola krajského přeboru.
Jak těžké bylo proti Sezimovu Ústí vychytat nulu?
Bylo to na hřišti znát, že jsme sehranější a máme větší kvalitu. Kluci v poli hráli dobře, takže mi to usnadnili. Jen jsem měl strach, abych to spoluhráčům nepokazil nějakým kiksem. Dvakrát to za mě vyhlavičkovali z prázdné brány, jinak jsem ale žádnou vážnou situaci řešit nemusel.
Nebude vás vychytaná nula stát nějaký příspěvek do klubové pokladny?
To jsme ještě neřešili, ale kluci už si ze mě dělali srandu, že budu vedený někde ve statistikách mezi gólmany s vychytanou nulou. Obávám se, že si pak na mě pokladník vzpomene (smích).
Už dlouho jste v krajském přeboru neodehrál celých devadesát minut…
Za posledního půl roku toho mám paradoxně víc odchytáno v bráně. Alespoň v áčku. V poli už spíš paběrkuji. Když je třeba, tak rád za brankáře zaskočím. Vím, že vzhledem k mému věku už nejsem na hřišti tolik platný. V poli si zahraji především za béčko, které jsme dali dohromady s kolegou Tomášem Froňkem, a v áčku občas střídám.
Na jakém postu nastupujete v B-týmu Čimelic?
Nikdo nechtěl být v béčku stoperem, takže hraji na stoperu. Můj post to ale úplně není.
Kde se vám tedy hraje nejlépe?
Vždycky se mi nejlépe hrálo na kraji zálohy. Jsem spíš běhavý typ než technický.
Že trenér Grossmann postavil v nouzi mezi tři tyče zrovna vás, to není náhoda…
Určitě ne. Už jsem chytal na jaře v Milevsku a před dvěma roky v Jankově, když jsme měli rovněž zraněné gólmany. Teď proti Sezimovu Ústí jsem to měl ale nejlehčí, protože během první půlhodiny jsme dali tři rychlé branky a pak už se zápas vyvíjel jednoznačně.
Kdy jste se dozvěděl, že budete chytat?
Na tréninku normálně trénuji v poli. Že budu chytat v Sezimově Ústí, jsem se dozvěděl až v pátek na tréninku. Normálně jsem trénoval jako vždy v poli, tentokrát jsem si ale na konci tréninku do brány alespoň na chvíli vlezl.
Jak jste to přijal? Neprotestoval jste?
Kdepak, už od malička jsem si vždycky vážil toho, že jsem dostal příležitost a můžu hrát. To platí i dnes. Je ale pravda, že jsem se teď před utkáním se Sezimákem bavil s trenérem o tom, jestli nechce dát šanci sedmnáctiletému talentovanému brankáři z béčka. On se však rozhodl pro mě.
Kdy jste se poprvé objevil mezi třemi tyčemi?
Už v mládeži, nebo později, když jsme hráli okres, jsem párkrát do brány taky šel. Nevedl jsem si přitom úplně špatně.
Cítíte jako brankář větší zodpovědnost?
Jednoznačně. V bráně uděláte chybu a dostanete gól. Když uděláte chybu v poli, jsou kolem vás ještě hráči, kteří ji mohou napravit.
Kterou sezonu ve vaší kariéře považujete za nejvydařenější?
Na to je složité odpovědět. Celou svoji kariéru, to je nějakých jednadvacet let, hraji v Čimelicích. Kromě hostování v béčku Milevska před zhruba čtyřmi roky. Všechny postupové sezony z okresního až do krajského přeboru byly super. Dařilo se mi hlavně do roku 2009. V okresním přeboru jsem patřil k nejlepším střelcům, to už je ale dávno.
Co se stalo před deseti lety?
Zranil jsem si koleno. Na rok jsem vypadl a pak jsem šel studovat do zahraničí.
K fotbalu jste se přesto vrátil…
Ano, já ale nějaké velké ambice nemám. Jsem rád, že jsem si mohl zahrát krajský přebor. Dal jsem nějaké góly a zachytal si i v bráně. Nyní na sklonku kariéry už hraji v béčku s mladými kluky hlavně pro radost a žízeň. Možnost zahrát si za áčko beru jako odměnu. Tam už jsou jiní dravci.
Prý i trénujete?
Se spoluhráčem Tomášem Froňkem vedeme ještě děti a dorost. Trénujeme je už deset let, a je hezké, že s některými z nich dnes hrajeme v jednom týmu. Pamatujeme je jako děti, dneska jim je sedmnáct a v béčku jsme teď spoluhráči.
