Oba góly byly skoro zadarmo, tvrdí roudenský navrátilec Ondřej Cahyna

Kdy se Cahynovi znovu podaří vstřelit dvě branky, to je otázka. Tak jinak. Kdy naposledy Ondřej Cahyna dal dvě branky? „To bude už asi hodně dlouho. V mužské kategorii si ani nevzpomenu, že bych dal někdy dva góly. Ale že by tohle byl životní zápas? To asi ne, doufám, že ještě přijdou lepší. Ale jo, každopádně to byl z mé strany povedený zápas. Dokonce bez karty, a to se mi taky často nestává,“ culil se hrdina utkání, jehož jsme za jeho výkon okořeněný dvěma gólovými hlavičkami vyhlásili Mužem 9. kola krajského přeboru.

Roudné v předchozích šesti utkáních nevyhrálo. Musel vám asi spadnout kámen ze srdce, že to nyní konečně klaplo?
Už jsme si přáli, aby to vyšlo. Víme, že jsme silní na míči. Většinu soupeřů jsme přehrávali, ale pořád jsme se nemohli gólově prosadit. Nehráli jsme špatně, ale branky scházely.

Museli jste něco změnit, nebo to bylo jen o větším štěstí v koncovce?
My zkušenější hráči jsme si museli vzít v kabině slovo. Jinak dva góly jsme dali po rohovém kopu. To se nám taky podařilo zřejmě poprvé v sezoně. Tyhle standardky nám dosud nevycházely. Brzy po přestávce jsme dali ještě třetí gól a pak už jsme utkání kontrolovali.

Nerozhodil vás ani malinko Pouzarův gól z penalty, kterým Rudolfov snížil na 1:3?
Řekl bych, že ne. Do žádných dalších šancí už jsme soupeře nepustili, a myslím, že jsme to dohráli v pohodě.

Jako zadák se dopředu moc nehrnete, ale dvakrát jste byl ve správný čas na správném místě...
Když kopeme standardky, každý hráč má ve vápně nějaký úkol. Já jsem samozřejmě dostal od trenérů taky nějaké pokyny a snažil jsem se je splnit.

Jak jste tedy viděl ty vaše dva góly?
Před prvním gólem se všichni hrnuli před brankáře, ale já jsem zůstal víc vzadu. Počkal jsem si a naběhl jsem tam v pravou chvíli.

A druhý gól?
Při tom druhém jsem viděl ve vápně volný prostor a čekal jsem, že tam míč přijde. A přišel. Byly to pěkné centry a ani jsem neměl problém uklidit z bezprostřední blízkosti míč do brány.

Proti Rudolfovu jste zabrali, ale na to, že máte mužstvo ostřílené z divize, nejsou pouhé dvě vítězství z devíti utkání málo?
Určitě je to zklamání. Doma jsme dokonce nevyhráli ještě ani jednou, brali jsme pouze jednu remízu. Jak už jsem říkal, nehrajeme špatně, ale to naše postavení v tabulce není dobré. Je to ostuda, do týmu jsem přišel v létě a čekal jsem, že na tom budeme lépe.

Pomůže vám vítězství na Rudolfově k lepším výsledkům?
Máme mladé kluky a věděli jsme, že se budeme potřebovat sehrát. Mysleli jsme si, že to bude trvat maximálně tak tři, čtyři zápasy. Ale snad jsme to vítězstvím na Rudolfově nastartovali. Nyní nás čeká pro mě pikantní duel v Třeboni, a já věřím, že od posledního zápasu na Rudolfově se odrazíme.

Kdy jste odešel z Roudného a co vás k tomu vedlo? Strávil jsi tam dost požehnaných let a vaše přítomnost byla znát. Obrana přece jenom ztratila obávanou tvrdost.
Z Roudného jsem odešel tak trochu nedobrovolně. Trénoval tam Mertl a Lovička, zřejmě už se mnou dál nepočítali. A to, že jsem tam v té době skončil, jsem se vlastně dozvěděl od kluků. Bez jakéhokoli vysvětlení.

Jen tak mimochodem, vysloužil jste si dost žlutých i několik červených karet. Soupeři si moc troufali? Nebo to zavinilo zranění?
Karetní standard si udržuju pořád (úsměv). Hru mám postavenou na tvrdosti a důrazu, vždycky to ke mně patřilo, a jinej už nebudu. Zápasy hodně prožívám a snažím se odvést maximum pro tým a zvítězit. Z toho kolikrát pramení ty karty.

Následoval odpočinek, nebo už bylo něco v plánu? Kde jste zakotvil na první štaci?
Poté mě oslovil Jankov, se kterým jsem začal trénovat, a nic nebránilo přestupu. Bohužel to tenkrát nevyšlo. Chyba byla na mojí straně, kdy jsem fotbal posunul na vedlejší kolej, a měl jiný zájmy, které bych dál nerozebíral. Z toho vyplynula téměř dvouletá pauza.

Také jste se vrátil na krajské výsluní v dresu Třeboně. Kdo vás tam zlákal, trenér či krásný areál? Kdo tehdy velel týmu? Jak dlouho jste tam sloužil?
Po odpočinku přišla opět chuť být trochu na očích. Měl jsem několik nabídek. Vyhrála to Třeboň, kde byl Marcel Tomášek s Honzou „Budíkem“ (Budějcký, pozn. red.), dva fotbaloví elegáni (smích). Musel jsem tam být taky. Ještě se hrálo na starém hřišti, ten přepych přišel později. V Třeboni jsem rozdával radost pět a půl roku, byl jsem tam spokojený. Výborné zázemí, dobrá parta, všechno se točilo kolem pana Skály, který vytváří pro hráče nadstandardní podmínky.

Kdo vás v létě zlákal zpět do Roudného?
Po skončení v Třeboni jsem byl rozhodnut jít o krok níže. Vybral jsem si nováčka A třídy Novou Ves, a do toho zavolal můj fotbalovej taťka Marcel Tomášek (úsměv), že narychlo skládá tým, plno kluků odešlo a že by potřeboval stopera, ať to promyslím. Druhý den ráno mi volal i Libor Šolc. Probrali jsme situaci, potřeboval pomoct a bylo rozhodnuto. Přece bych v tom Marcela nenechal. Roudný mě vlastně přivedlo do slušnější úrovně fotbalu a zažil jsem tam i největší úspěchy, proto to rozhodování bylo snadnější.

A co s odstupem času říct k utkání na Rudolfově?
Na Rudolfově se mi zápas povedl, byly to góly téměř zadarmo. Potřebovali jsme se chytit. Máme hodně mladý tým a někdo tu zodpovědnost musel vzít na sebe. Budou to mít na talíři ještě hodně dlouho (smích).

Vypomůžete Malši do konce sezony?
Co bude v zimě, se uvidí, zatím jsme domluveni do konce podzimu. Pak si sedneme a probereme to. Když bude oboustranná spokojenost, určitě nebude problém zůstat do konce sezony. Mám to téměř za barákem, navíc v Roudným začal trénovat i malej Cahy a můžu ho mít pod dohledem. Není důvod hnát se jinam.

Už jenom na závěr, k vašim nejoblíbenějším týmům patří Liverpoolu. Čím vám imponuje?
Liverpool to je můj tým už snad 25 let. Fandil jsem mu jako kluk, hráli tam čeští borci. Legendární je otočka ve finále Ligy mistrů proti AC. Fandím mu pořád. Nedávno jsem se byl v Anglii podívat na tři zápasy a Liver samozřejmě nemohl chybět.